Tato stránka byla naposledy rozsáhleji přepracovávána počáthem roku 1996. V současné době
zcela nevyhovuje mým poznatkům a záměrům. Pracuji na nové verzi (struktura keratinu a kosti, sluchové orgány a
další želví specifika), rád bych ji dodělal do konce února 1999. Bohužel často slýchávaná výmluva na nedostatek času je u mne docela objektivní.
Omlouvám se za tento stav.
dk
Anatomie želvy
Želva má páteř částečně srostlou s krunýřem (se štítovými deskami). Většina druhů
dokáže zcela zatáhnout hlavu i končetiny a ocas. Některé druhy dokáží dokonce "přiklopit"
pohyblivými krunýřovými deskami veškeré měkké části. Horní část krunýře se česky jmenuje
karapax, dolní část plastron. Obvykle má želví karapax 5 hřbetních desek,
8 "žeberních" a 24 postranních: Jejich počet (to, jde-li o párové nebo
nepárové) a tvar plastronu jsou jedním z hlavních rozlišovacích znaků mezi podobnými
druhy.
Jak tvrdí prastaré zápisy v encyklopedii:
Želvy jsou plazi s tělem poměrně krátkým a širokým, s kostěným štítem hřbetním a bezzubými
čelistmi, povlečenými rohovinou.
Desky, jež skládají
hřbetní štít (carapax), jsou kožní kosti spojené s podloženými rozšířeninami
trnových výběžků obratlů hřbetních ("neuralia") a žeber ("costalia"); naproti
tomu nemají desky okrajní ("marginalia") souvislosti s kostrou. Z těchto
prvá ("nuchale") souvisící s posledními krčními obratly pojivými vazy i mívá
často dlouhé postranní výčnělky; na opačném konci leží 1-3 desky řitní
("pygalia"). Druhotně mohou nastati někdy různé redukce.
Štít břišní (plastrum, plastron) je v mládí vždy - někdy i ve
stáří (u čeledi Chelonidaea Trionychidae) - terčovitý s velikým
otvorem vpředu; první deska je nepárová ("entoplastron") i představuje
kosť meziklíčkovou (interclaviculare), pak následují čtyři páry ("epiplastron",
"hyoplastron", "hypoplastron", "xiphoplastron"), z nichž prvý tvořen kostmi
klíčními (clavicula). V případě redukcí bývá štít více méně kožitý (neúplně
u Trionychid a úplně u Sphargis).
U rodu Sphargis je zmizelý krunýř nahrazen druhotně vzniklými
drobnými destičkami; u téhož rodu a pak u Carettochelys a čeledi
Trionychid je povrch těla kryt silnou koží, u ostatních nalézáme
nad kostěným pouzdrem rohovinové pláty, jež přesně povlékají desky kostěné,
nám již povědomé. U četných rodů je břišní štít s hřbetním spojen pohyblivě,
u ostatních pevně. Krk je vždy volně pohybliv a nohy jej buď zpředu při
vtažení zakrývají (u skupiny Cryptodira) anebo se krk pouze k jedné
straně klade pod hoření okraj štítu.
Obratlů krčních je vždy 8 tvaru (i téhož druhu) proměnlivého:
buď jsou zepředu i zezadu vyduté (amphicoelní), neb jen z jedné strany
vyhloubeny (pro- nebo opisthocoelní) anebo z obou stran vypoukly (amphicyrtomní);
křížové obratle obyčejně jen 2, ale jejich žebra již nenesou pánev, nýbrž
tato je upevněna na rozšířeniny žeberní (costalia); hřbetních obratlů je
rovněž 8. U Dermochelys lze sledovati kožní původ oněch rozšířenin
"obratlových" (neuralia) i žeberních, jakož i zjistiti výskyt četných jiných
drobnějších kostí kožních na hřbetní straně těla.
Lebka představuje
široký kryt z kostí kostí švy pevně spojených složený i vybíhá vzad v mocný
hřeben týlní; skládá se z kostí čelních a temenních (se sestupnými výběžky
postranními, jež jen u Dermochelys chybí, a směřují ku krátké kosti
kolkové čili basisphenoidu); krajina skráňová jest u želv (zejména mořských)
nejdůkladněji mezi obratlovci překlenuta deskovitými kostmi (postfrontale,
jugale, quadratojugale a squasmosum); v krajině ušní 2 základní elementy
(pro- a opisthoticum) vytvořeny. Patro jest úplné a rovněž i jako quadratum
s lebkou pevně spojeno. Kosti nosní obyčejně, zuby vždy scházejí; některé
želvy (Chelydra, Trionyx) dovedou silným svým zobanem přímo
nebezpečně pokousati.
Lopatka má tvar vzestupné tyčky, prokorakoid velmi silně vyvinut;
okončetiny vždy vyvinuty nesou tupé nebo i ostré drápky. Přední nohy konají
pohyby důležité i při dýchání.
Zažívadla jsou památna velikými kuželovitými zrohovatělými klky
v žaludku (zejména u želv mořských) a párem prazvláštních řitních vaků
tenkostěnných, jež přijímají ve vodě (u vodních želv) vodum kterou z vody
náhle vytaženy, rázně vystřikují.
Oko má víčka
i mžurku, zřítelnice je okrouhlá, duhovka u zemních želv tmavá, u vodních
světlých a pestrých barev; bubínek není dobře patrný, zvukovod
u vodních se ucpává zvláštní tlustou záklopkou; jazyk tlustý nevysunutelný.
Po páření, jež trvá i několik dní, přičemž je sameček nošen na zádech
samičky, kladou vajíčka se skořápkou kožovitou až vápenitou do vyhrabaných
jamek; vývoj zárodku se děje poměrně rychle.
Jedině Chelone mydas je výlučným vegetarianem, zemní želvy jsou
převahou býložravy, vodní masožravy.
Známo jest asi 250 druhů recentních želv, jež žijí v teplejších pásech;
v Jižní Africe přichází nejvíce zemních, v Severní Americe nejvíce sladkovodních
želv. Fossilní želvy známe od počátku
druhohor, zvláště četné v třetihorách.
