Tato stránka byla naposledy rozsáhleji přepracovávána koncem roku 1997. V současné době
poměrně nevyhovuje mým poznatkům a záměrům. Pracuji na nové verzi, rád bych ji dodělal do konce
1. čtvrtletí 1999. Bohužel často slýchávaná výmluva na nedostatek času je u mne docela objektivní.
Omlouvám se za tento stav.
dk
V přírodě mají želvy víceméně neomezené možnosti, teritoria jednotlivých druhů představují od několika metrů do několika kilometrů čtverečních. V zajetí je potřeba vycházet z reálných možností s přihlédnutím na přirozené nároky jednotlivých druhů. U vodních želv je rozumné uvažovat kromě rozlohy areálu také o množství vody (při větším množství je prostředí stabilnější, lze dosáhnout samočištění, případné chyby dopadnou zpravidla mnohem méně tragicky než v malých nádržích).
Jeden z příkladů minimální velikosti vhodného terária resp. akvária pro trvalý pobyt je na obrázcích - za x dosaďte délku želv násobenou jejich počtem. Pro jednotlivé suchozemské želvy je nejvhodnější typ půdy co nejvíce se přibližující jejich přirozenému prostředí, silná vrstva písku pro hrabání, členitý terén, přirozený úkryt, místo na vyhřívání vybavené např. žárovkou 25W, případně výhřevnou podložkou. Pro choulostivější druhy je třeba terárium částečně uzavřít skleněnou či jinou deskou na omezení průvanu.
Takto vypadá moje velké akvárium na želvy nádherné, nad ním se rozprostírá prales.
Je nezbytné pravidelně odstraňovat výměšky a čas od času vyměnit všechnu půdu a terárium pečlivě vymýt - spousta chorob želv pochází od roztočů a jiných cizopasníků z nečistot. Mnohem větší péči v tomto směru vyžadují želvy žijící ve vodě. Pro účinnou filtraci se doporučuje (např. Highfield) půdní filtr - odvodňovací zařízení pod substrátem. Přesto je potřeba měnit vodu a propírat písek a kamínky nejméně jednou týdně.
Pravidelně pozorujte zdravotní stav želv, máte-li důvěru ke svému veterináři, berte je zhruba jednou ročně na pravidelnou zdravotní prohlídku. Jsou i takoví veterináři, kteří se v želvách vyznají.
Bohužel já mám v tomto směru velmi negativní
zkušenost. K veterináři na Chodov jsem donesl před třemi lety dvě želvy
- jednu se značně přerostlým rohovinovým zobákem na depilaci, jednu novou s vykloubenou
přední tlapou (to bývá často důsledek špatného zdravotního stavu). Veterinář byl evidentně blb, který
nerozeznal zvířata menší než kráva. Kromě toho se želv štítil a odmítal na ni sáhnout, požadoval,
ať želvě vytáhnu hlavu, aby se jí mohl podívat na tlapu. Na Barboru
s přerostlým zobákem vzal takové kleště a počínal si tak nešikovně, že
jsem nabyl dojmu, že chce její hlavu jako trofej do ordinace. Takže jsem
mu ji hned odebral a ostříhl jsem ji rohovinu raději sám doma.
Bohužel druhou želvu jsem takto jednoduše
ošetřit nemohl. Místo aby se „doktor“ podíval na rentgenové snímky, které
jsem měl s sebou (pracoval jsem tehdy v nemocnici), začal blábolit něco
o vitamínech (měl asi výhodnou smlouvu s výrobcem). Napsal alibistický recept
(nepřitížil, ale ani nepomohl), zkasíroval a vyhodil nás. Čest Martinově památce
- zhynul ani ne za týden: Dostal otravu krve, otekl tak, že se nevešel do krunýře
a nejspíš se udusil (což je u želvy kvůli jejímu metabolismu dost děsné).
Urgentní onemocnění bývají nejčastěji dýchací (želva „kašle“, z nozder jí vytéká hnis). Zvláště vodní želvy lehce onemocní z průvanu v relativně teplé vodě a chladném vzduchu - zanítí se jim oči, což může přerůst až v slepotu nebo se rozvinout v nepříjemnou plicní chorobu.
Jiná onemocnění bývají plísňového (nebo např. kvasinkového) a parazitického původu. Projevují se většinou sníženou pohyblivostí, sníženým leskem očí, odmítáním potravy.
Avitaminóza se projevuje loupáním krunýře, dlouhodobě jeho špatným vývojem. Chronická vyvolává nezvratné změny, proto je třeba věnovat maximální pozornost co nejpestřejší stravě. Je ji potřeba nabízet i tehdy, kdy želvy trvale preferují jinou potravu, musí být zachována pestrost.
Léčení chorob spočívá ve zvýšení teploty, nasazení antibiotik (veterinář) a vitamínů (raději také veterinář, všeho moc škodí a je třeba dávat pozor na předávkování, které je nebezpečnější než nedostatek). Mají-li želvy nedostatek vitamínu D (D3) a není-li možné vzít je na slunce, doporučuje se maximálně jednou týdně ozářit je na několik minut pod horským sluncem (zeshora, aby neměly oční problémy).
Pochopitelně nejraději mají želvy - vodní i suchozemské - slunný letní den venku na klidném místě, kde je dostatek jejich přirozené potravy. Můžete-li jim vybudovat výběh, budou štěstím bez sebe. Měl by mít úkryt, místo pro slunění, zdroj vody, pochopitelně bazének, jde-li o vodní želvy, místo na kladení vajec dle jejich přirozených zvyků. Musí být dobře oplocen, aby želvy neutekly a nejlépe i přikryt pletivem jako voliéra, pro ochranu želv před dravci. Pokyny k jednotlivým želvám hledejte v odkazech (z galerie), není-li tam vaše želva (nebo zamýšlená želva) uvedena, napište mi, můžu to napravit.
Údaje o snášce zpravidla píši na stránkách příslušných želv. I když je snad možné, že se v našich podmínkách želvy vylíhnou venku, pro systematické a až 100% úspěchy je nutné použít inkubátor. Schematicky je na obrázku předveden nejjednodušší - nad nejspodnější vrstvou s vodou je umístěna nádoba s perforovaným dnem vyložená drtí, molitanem aj., na který se položí vajíčka. Písek není zpravidla příliš vhodný. Tyto dvě nádoby jsou přiklopeny při zachování dostatečného proudění vzduchu (ne průvanu) - vejce jsou prodyšná a při nedostatku kyslíku se embrya udusí. Topení může být ponořeno do vody, s termostatem, nebo svrchu žárovkou (což je sice levnější, ale méně vhodné). Dovnitř patří přesný teploměr a vlhkoměr, oboje nejblíže u vajec pro stabilní udržení „teplého vlhkého léta“ (30,5 stupňů Celsia, 50-70% vlhkosti pro suchozemské želvy ze suchých oblastí, pro tropické druhy a vodní až ke 100%).
